Moje dítě bude příští rok vystupovat v masce Smrti. Postavilo se k její přípravě velmi zodpovědně. V kuchyni u šicího stroje leží úhledně složených několik metrů černého plátna. Na balkoně stojí opřená o zeď zánovní kosa. V krabici od bot shromažďuje kosti. Různé kosti. Stehenní z kuřat. Napohled křehké, jemně tvarovené králičí lebky. Stranou toho jednu velkou, protáhlou lebku z prasete. Vyzměnil ji za špičku zlomeného meče a při vyvařování děsně smrděla.
Prohlížím si ty osamělé pozůstatky. Dotýkám se jich obezřetně a jakoby s respektem. Jsou jiné. Nemají nic společného s jídlem. Tyhle jsou určené ke zdobení. K vyjádření něčeho. Smrti. Představují to, čeho jsou součástí - mrtvá těla. Je v tom něco obřadního. Jsou navrtávány a našívány na pevnou látku. Spojovány do vzorce. Jako ty neuvěřitelné a zvráceně krásné ornamenty v těsných chodbách kostnice.
Skoro mi připadá, že by výrobu takové masky měl provázet nějaký rituál. Požádat o svolení. Usmířit síly. Anebo stačí ono uvědomování si. Myšlenky, vložené v průběhu tvorby do díla.
