Minulej pátek jsem na návštěvě u Sanynovy máti rozbila skleničku, když jsem si nahazovala na rameno šál. Padala jakoby zpomaleně a já na ni zírala a nedokázala jsem se hnout. Maminka je fajnšmekr přes sklo a pravidelně vymetá sklářskou oblast na severu, aby odtamtud vozila další fajnové kousky. Ta sklenička byla broušená na přání, ze sady o šesti kouscích, která už není úplná. Sklízela jsem střepy, patlala na koberec sůl (byl v ní zbytek červeného) a zalykala se hanbou, zatímco maminka statečně skrývala lítost.
V práci jsem, jenom tak náhodou, přišla na to, že jsem zapomněla poslat jakési důležité lejstro. napraveno, zahlazený stopy. Uff.
Načež jsem zjistila, že jsem přešvihla rozpočet. Posedlá kontrolováním kontrolovala jsem kdejakou pitomost a nezkontrolovala jsem včas prachy, takže ještě dlouho před koncem roku bude můj příděl na suchu. Takže dneska někdy během jinak přívětivého pátečního dopoledne budu sedět u bigbosse a zalykat se hanbou.
Budu si sypat popel na hlavu, až budu zasypaná jak Pompeje. Nakonec zjistím, že se to nějak vyřeší, ale ty úvodní tanečky (přiznání, bouřka, popel) jsou děsný a mám je furt před sebou.
Večer mám po roce první lekci tance a zítra budu juchat na Barevce. Tak doufám, že nespáchám nějakou ostudu. I když, nebyla by to vlastně úleva, jednou v životě se konečně pořádně znemožnit ?
