Možná jsme si někdy v minulosti přinesli do svého příbytku kočičku, kterou jsme si koupili, vybrali nebo ji dostali a z toho usuzujeme, že na ni máme vlastnické právo a jako hrdý homo sapiens vládneme nad ubohým zvířetem jasnou duchovní, intelektuální a fyzickou převahou. Tito „majitelé“ koček však dobře vědí, že stačí jediné srdceryvné zamňoukání, upřený pohled zářivých očí a vládce se mění v ubohého otroka, ochotného splnit nejskrytější přání něžné šelmy.
Tady není místo pro povely, příkazy a slepou poslušnost. Žádné tupé hrubiánství. Od člověka se očekává pochopení, nekonečná tolerance, nezištná láska a péče a alespoň minimální schopnost empatie. Bez toho se s kočkou nikam nedostaneme a jsa v jejích očích degradováni na neschopného tupce, ignoruje nás po zbytek svého života. Chceme-li s ní vycházet, nezbývá nám, než sestoupit z výšin své nadřazenosti, zahodit pýchu a doufat, že si jednou, budeme-li se hodně snažit, vysloužíme status rovnocenného partnera. Zatím se musíme smířit s myšlenkou, že to rozhodně nejsme my, kdo ve vztahu vládne.
Za ta dlouhá tisíciletí po lidském boku se kočky naučily desítkám způsobů, jak nás položit na lopatky jediným pohledem oka či pootočením sametového ouška. Těžkopádně za nimi pokulháváme a snažíme naoko vyjadřovat svou nadřazenost, když před návštěvou zavelíme „huš“ na macka, který se rozvaluje na stole. Hraje s námi naši hru, protože ví, že se mu později za takovou opovážlivost horlivě omluvíme mazlením a oblíbenou paštikou.
A tak se den za dnem necháváme ovíjet osidly rafinované manipulace a radujeme se z každého zapředení jako projevu přízně. Neboť co je nám vzácnějšího na tomto světě, než náklonnost a důvěra tvora tak svobodného, sebevědomého a svéhlavého, že ani celé věky na tom nic nezměnily a nejspíš, díkybohu, nikdy nezmění.
