Sta?enka

Odpůrci sladkobolných výlevů chovatelů domácích mazlíčků nečíst !

Jako člověk by právě vstupovala do dospělosti slavobránou z tanečních a plesů, diskoték, randění a čerstvého řidičáku. Ale v malém těle bije srdce rychleji a čas se počítá jinak. Ve svém světě má požehnaný věk. Kočce Olince je 17 let.

Nemá právě narozeniny. Napadá mě tenhle článek, protože na její věk v poslední době často myslím a zaobírám se záležitostmi, které s tím souvisí.

Žijeme spolu už dlouho, strašně dlouho. Byly jí dva roky, když jsme k sobě přišly a mě uchvátila ta tajuplná štíhlá postava, jakoby vzešlá z kreseb na starodávném papyru. Stejně tak aristokratické rysy v její povaze, jistá vznešenost a odtažitost,vedle svéráznch projevů přízně a nekonečné věrnosti. Člověk se učí přijímat tvora takového, jakým je, nevyžadovat, nevynucovat, jen svobodně dávat a vděčně brát ve vztahu prostém ponižování a závislostí.

Naučily jsme se dorozumívat jemnou řečí signálů, pozorujíce se navzájem v donekonečna se opakujících každodenních rituálech, loučení a vítání, poskytování potravy, hraní, dotýkání nebo jenom prosté prožívání vzájemné blízkosti. Často jsem měla pocit, že já jsem ta, která nedostačuje, nerozumí, pod nánosy zbytečných myšlenek a rozumování neschopná rozeznat to základní a jasné. Pak bylo třeba trpělivě opakovat a zkoumavým pohledem zjišťovat, že se podařilo a že chápu.

Ten pohled je tu pořád, podřimuje na gauči nebo se prostě posadí uprostřed místnosti a najednou zjistím, že mě dlouhé minuty upřeně pozoruje, jakoby odhalovala závoje a nahlížela do prostor, kam se já nikdy nepodívám, zkoumala moje myšlenky a odhadovala další krok.

Nikdy nebyla na dlouhé mazlení, sedávala opodál a když ti to člověče nestačí, tak nemáš nic. O to překvapivější a vzácnější jsou chvíle, kdy přijde a, poněkud nekompromisně, obsadí můj klín, položí si hlavu na ruku a upadne do lehkého spánku, nebo si ostrým mňouknutím řekne "Vem si mě" a pak nezbývá, než všechno položit a vzít do náručí dlouhé tělo, které se celým břichem přitiskne k mému, drápky zachytí za cokoliv na pravém rameni, zapřede do ucha a hlavou mi ducá do čelisti.

Pozoruju, jak se s časem mění. Doba spánku se prodlužuje k témeř rekordním hodnotám. Je zimomřivá, vyhledává vyhřátá místa a každý sluneční paprsek. Je paličatá a vyžaduje dodržování řádu, hodin klidu a hodin podávání potravy a umanutě si hlídá teritoriální ostrůvky na našem omezeném území - nemilosrdně vyfackuje Plýšu z balkonového křesla, koutu na pohovce a místa ve skříni.

Občas ji zlobí stařecké neduhy - zastaví se uprostřed pohybu, jakoby chtěla dát čas ztuhlým kloubům nebo snad překonat bodnutí bolesti. Tělo ochabuje a zlenivělé vnitřnosti někdy trápí zácpa. Pak si stěžuje naříkavým hlasem, konejším ji a sama uvnitř celá roztřesená trávím odpoledne u kočičího záchodu. Dostává rybí olej, mléko pro kočky nebo kousíček másla a maso po částech v malých dávkách.

Víc než dřív vyžaduje pozornost, chce, aby si jí někdo všímal, nekdo s ní byl, hladil ji, mluvil na ní. Neodpírám jí to, vždycky jsem si našla čas k pohlazení, podrbání za ouškem, pár broukavých slov a pak je tady rituál večerního pletení, kdy beru do ruky jehlice a kočky se ukládají, jedna na opěradlo za hlavou, druhá na polštář vedle nohy, přitulit a spát.

S přibývajícím vekem ji pozoruju víc starostlivě, hledám příznaky nepohody, o kterých by neuměla nic říct. A se závanem lítosti myslívám na to, se blíží čas, kdy tady nebude a že to, co bylo vzdálené, je možná nevyzpytatelně blízko. Člověk by se na to chtěl připravit, ale dobře ví, že to je hloupost, nemůže se připravit na bolest ani na lásku, zbývá jenom žít to, co je teď. Toužebně si přeju, aby unikla zdlouhavým a nepříjemným nemocem a aby ji nečekaly dny plné bolesti a strachu.

A ještě o jedno Prozřetelnost prosím.

Ne o to, aby neumřela, protože to by bylo proti přirozenosti přírody. Ani o to, aby mě to nebolelo, protože to by bylo proti přirozenosti duše.

Prosím o to, abych v tu chvíli, v tu jedinou chvíli byla s ní, držela to malé štíhlé tělo a cítila jeho poslední dech. Abych ji vyprovodila tak, jak jsme byly spolu po většinu jejího života. Beze strachu a bez smutku z osamění.

O víc neprosím.

 

Přečteno 548x
 
Komentáře