Večer moje dítě produsalo obývákem a navzdory svému čerstvě nabytému věku radostně zavřísklo : "Sněží!" Vykoukla jsem mu přes rameno ven, očekávajíc něžné vločky, houpavě se snášející k zemi. Místo toho jsem zahlídla jakousi menší odnož severské vichřice, která hnala malé bílé nic ulicí a ve světlech lamp dělala vodorovné čáry. Vrátila jsem se zpátky k pletení.
Ráno jsem na sebe nabalila vrstvy a vyrazila do svítání, které bylo studené už od pohledu. Severák z večera tam na mě čekal a pokoušel se mě přetlačit opačným směrem. Nedala jsem se, i když moje odhodlání silně nahlodávaly ledové zmrazky na chodníku, počátek mé zimní noční můry. Vyhýbajíc se podezřelým místům scházela jsem z kopce. Pod veterinou se zmrazky proměnily v mokrý fleky a sem tam byla dokonce loužička. Ještě je to dobrý. Vršek kopce má v zimě svoje vlastní klimatické pásmo a tak občas nahoře není jako dole ;-)
Sníh ležel na trávě i na ještě nepřebarveném listí a vypadal tam nepatřičně.
Teď tu sedím ve dvou svetrech a teplým šátku, protože dnes se netopí a je tady jen o málo tepleji než venku. Možná za chvíli vydechnu obláček páry a ten nežně zamrzne na klávesách.
Už nám to začalo.
