Člověk si na kočičí rituály rychle zvykne a obvykle se jim s radostí přizpůsobí.
Eliška se mnou chodí ráno na WC. Tedy ne se mnou, ona tam chodí za mnou. Vejdu, zavřu dveře, usednu. Za chvilku škraby škrab na dveře. Otevřu, kočka vejde dovnitř, otře se mi o nohy, očuchá kouty, pečlivě slíže pavučinu v levém rohu a jde ven. Kdybych neotevřela, byla by velmi uražená a měla by zkažené celé ráno. Tu pavučinu si tam pěstuje. Nikdy nesežere pavouka, a že by jí to nedalo žádnou práci. Myslím, že si ho tam šetří, protože on přes den a přes noc utká tu svou spleť vláken, na které ona si s gustem ráno smlsne. Že jí ho nevygruntuju při úklidu, se rozumí samo sebou.
V kuchyni se pak obě kočky vítají, jako by se měsíc neviděly, přestože většinou spí celou noc v jedné místnosti. Pletou se mi přitom pod nohy.
Olinčina chvíle přijde, když vcházím do ložnice. Bleskově mne předběhne, oběhne manželské postele, vyskočí na ně a zaječí. Kdo někdy slyšel orientální nebo siamskou kočku, ví jak. Pro mě je to signálem všeho nechat, vrhnout se ke kočce a mnohým laskáním, drbáním a hlazením ji přesvědčit o své nehynoucí přízni. Když usoudí, že je toho dost, pečlivě se olíže a já můžu jít po svých.
Rituální ráz získávají i některé domácí práce. Kytky zalévám téměř posvátně pomalu, aby si Eliška mohla dosyta vychutnat fascinující čůrek vody z konvičky. Propocené košile se před vhozením do koše nechávají na zemi, dokud se v nich kočka slastně nevyválí. Všechno nové nebo neobvyklé se podává ke schválení kočičímu nosu a teprve pak je dovoeno s tím zacházet. Všechno, na čem nemají být chlupy, se zběsile ukládá nejlépe do několika vrstev ochranných obalů.
Kočky tak dodávají běžnému životu domácnosti zcela nový rozměr. Učí nás vychutnávat sílu okamžiku, přítomnou chvíli veškerého konání. Ne proč, ale jak, ne cíl, ale způsob. Myslím na kočky, chované v zenových klášterech a do hlavy se mi dere otázka, kdo je vlastně Mistrem ... ?
