Kvůli kterému každoročně lezu po svazích a drapu se o větvičky, zmámená hořkou vůní, kterou cítím v předstihu už od konce léta a oslněná barvami, s pocitem, že nemůžu pobrat do očí všechnu tu závrať. Snad by se to mělo dávkovat po kouskách, na co takové plýtvání v tak krátkém čase.
Snad na to, abychom se učili přítomnému okamžiku radosti.
Snad na to, abychom se naučili žít.
Další v galerii.
