Uteklo to jako voda, další týden jsem strávila doma pod duchnou. Tedy obrazně, ale v teple to bylo.
Týden předtím jsem se pokoušela léčit si močové cesty za pochodu a zcela bezvýsledně. Když i poté vypadal můj nález jako Krakonošova zahrádka, přestala se mnou lékařka smlouvat a vypsala neschopenku. A nohy v teple a pořádný prádlo.
Antibiotika, která tentokrát nasadila, byla možná účinná, ale absolutně nevhodná pro moje nebohé tělo, které se hned po první dávce snažilo vyzvracet z podoby a poté vytrvale protestovalo úporným bolením kloubů a rozhoupaným žaludkem. Polykala jsem slzy lítosti nad tím sebetrýzněním, dál polykala pilule a prolívala se nechutným, ale aspoň přirozeně vyrostlým čajem z medvědice léčivé. Po poslední dávce léků mi na nohou vyrazily červené tečky. Kdybych to brala dýl, možná by mi i šupiny narostly. Lékařka na mé líčení prožitých útrap reagovala nevzrušeně, že to jako patří k léčbě. Zařekla jsem se, že jestli mi to ještě někdy předepíše, hodím to do toho záchodu rovnou.
Pilule zabraly a z větší části pokosily můj bakteriální výkvět. Zbytek se snažím zmoci dalším pitím čaje a mlsáním brusinek.
Nebyla jsem na šermířský burze, na hokeji ani jinde. Dočetla jsem jednu pozoruhodnou knihu, ušila kočkám polštářky na povalování a začala plést zlatý svetr.
Stromy zatím shodily skoro všechno listí a dubový les na vršku ztratil svůj krásný měděný nádech. Místo toho se celé dny topí v mlze a my s ním.
