Šedivé, nevlídné ráno. Vlhká mlha drží u země štiplavý zápach aut a slunce je někde v jiné části vesmíru.
Vynořila jsem se z konejšivé náruče alejí a prodírala se ranní špičkou, když mě upoutal koutkem oka zachycený pohyb na obloze. Vzhlédla jsem - a byly tam.
Obrovský, doširoka roztažený klín hus. Překvapily mě, myslela jsem, že už jsou dávno pryč.
Vznášely se nad tím šedivým světem, proti obloze ostře vykreslená křídla, krky natažené dopředu na svůj neviditelný cíl. Čišela z nich touha, neodolatelné nutkání, potřeba následovat tisíciletý instinkt neomylných cest. Letěly nízko a vypadaly obrovské a na dosah a přitom tak vzdálené tomu mému pachtění. Jako z jiného světa.
Dívala jsem se za nimi na omezeném obzoru městské ulice a cítila, jak se přese mne převaluje krátký závan pocitů - volnost, měkkost, krása ... Daly dnešnímu dni nadhled a klid.
Na jaře se vrátí.
