Kočky jsou osamělí lovci. Nemají rozvinutou hierarchii jako zvířata, žijící ve smečkách. Přesto, pokud někde žije víc koček na určitém prostoru, vytvářejí jakési volné společenství, založené spíše na vzájemném respektu, než na pevně stanovené stupnici pozic. Bylo vypozorováno, že kočky, které se pohybují venku, mají promyšlený plán tras tak, aby se co nejvíc vyloučila možnost setkání s jinou kočkou a případného konfliktu.
Kočky, které žijí v bytě, jsou donuceny přijmout určité nepřirozené uspořádání, kdy je víc koček na malém prostoru. Přesto, nebo možná právě proto, má i bytový život svá pravidla. Olinka je kočka starší věkem i "služebně" a hned od začátku dává své postavení patřičně najevo. Příchozí kočky to zatím vesměs respektovaly a neměly s tím problémy. Eliška si nikdy nelehne na Olinčino oblíbené spací místo a pokud vleze do jejího křesla na lodžii, vstane a odejde okamžitě, jakmile zpozoruje, že tam Olinka míří. Eliška Olinku pozorně sleduje mnohem častěji, než je tomu naopak. Možná i proto, že Olinka je trochu nevyzpytatelná stará dáma a pokud není naložená, pro pohlavek nejde daleko.
Z uvedeného vyplývá, že naše kočky mají hierarchicky uspořádané pozice. Snad to pramení i z toho, že Olinka byla řadu let kočičí jedináček, zvyklý na patřičnou pozornost a svou pozici si prostě vydupe. Naproti tomu Eliška je veselé, přítulné a trochu šaškovské stvoření, které si z toho všeho nedělá těžkou hlavu a bere věci tak, jak jsou.
Tohle všechno jim nevadí při divokých honičkách po bytě ani při společném podřimování v posteli. Když jsou zabrané do společné hry, člověk je evidentně navíc. Rušitel. Navzájem se schovávají za rohem, společně pozorují chyceného ptáka, pospávají stočené do klubíčka vedle sebe. Na Elišce vidím, jak by se ráda přitulila ke druhé kočce a brání ji v tom jenom Olčina vrozená odtažitost. Když Eliščina předchůdkyně umřela na rakovinové bujení, Olinka přestala jíst. Nedovedu si to vysvětlit jinak, než smutkem.
Myslím, že mezi nimi existuje svazek. Jeffrey Moussaieff ve své knize "Devatero kočičích životů" uvádí termín připoutanost. Když ne lásku, určitě k sobě navzájem cítí připoutanost, která jim dovoluje překonat svůj sklon k osamělému životu a užívat si radosti společenství.
