Já už jedenáctým rokem. Včera jsem absolvovala zrovna jednu. A nemůžu si pomoct, chce se mi tam smát. Potlačuju úsměvy a schovávám se za taťku v lavici před sebou, aby nebylo vidět, jak to se mnou cuká. Asi mám mezery v rodičovské odpovědnosti.
Moje maminka chodila z třídních schůzek na gymplu klidná a nevzrušená. Měli jsme třídní, která nás drtila pro mě naprosto nepochopitelnou chemií, ale jinak to byla zlatá ženská. Veškeré naše výstřelky a prohřešky proti dobrým mravům (a nebylo jich málo) shrnovala na schůzkách s rodiči do několika stručných vět: "No jo, co byste chtěli. Puberťáci."
Vzpomenu si na to vždycky, když poslouchám hodinovou tirádu na TO chování.
V závislosti na věku se některé body obžaloby mění. Postupně vymizelo zapomínání pomůcek a domácích úkolů, běhání na chodbě, kradení svačin, rvačky v šatně a opisování od souseda. Přešlo i období vulgárních dívek a celkové nezvládnutelné roztěkanosti a užvaněnosti. Taky už se nešlape po zdech a nereje kružítkem do lavice.
Řešíme odrostlejší problémy.
Jako je opouštění školní budovy za účelem zahulení v parku. Docházení do školy v popelníkovém oparu (když už je pustíme večer do tý putyky, tak by si ráno měli vzít něco čistýho). Pozdní příchody. Házení křídou a polívání se vodou jako reminiscence na dětství. Požívání oběda na lavici před hodinou. Rafinované taháky (taky jsem si je před časem dělala. Ano, je to nedůstojné. Ale já měla z tý angliny fakt skoro teplotu ;-).
Poškozování školního majetku se stává vynalézavějším. Vysazování dveří od skříněk a jejch odnášení (kam ?) Manipulace s hasicím přístrojem. Jízda na kole školní chodbou a následná honička se školníkem.
Asi se mi to směje, když u toho nejsem a doma mi nikdo s hasičákem neběhá. Jenže já si ještě pamatuju na ten pocit úžasný volnosti a pominutý srandy. To se to pak těžko dělá rodič, když člověku z koutku duše našeptává stesk po časech nekonečnýho blbnutí.
