Vždycky je to tak. Na takový věci se nepřipravujem. Chodí najednou.
Včera večer volala mamka. Myslela jsem, že chce domluvit podrobnosti víkendový návštěvy a ujistit se, že se nic nezměnilo a že skutečně dorazíme.
První slova - tátovi je zle. Jak zle ? Často je mu špatně. Podzimní počasí a tak. Chybějící nohy i po letech bolí - blbá hříčka přírody.
Hodně zle.
Leží v nemocnici. Nehýbe se. Nevnímá. Nepoznává. Nastoupilo to plíživě. Během několika dnů.
Vyšetření - zatím nic. Další výsledky budou.
Dneska za ním ani nešla. Nevnímá ji. A ona nemá sílu tam být. Ne teď.
V sobotu půjdeme s ní.
Chvílema mám pocit, že mi to nedochází. Že se mi to jenom zdá. Nějaká sebeobrana ? Nevím, co si s tím počít. Tak si tady píšu.
