Myslím na uplynulé dny a to, co nade vším přetrvává, je silný pocit neskutečna. Ještě v pátek jsem si pořád dokola přehrávala v hlavě tu větu z telefonu a snažila jsem se ji nějak pochopit, vstřebat, uvěřit jí ... Myslím, že se mi to doteď nepodařilo. Pořád mám pocit, že se ty věci nestaly, nebo se staly někde jinde, někomu jinému, vzdálenému ... jenom někdy, přijde moment, kdy se to přiblíží a v jediném okamžiku pochopení cítím ostré bodnutí lítosti.
Maminka byla celý víkend na nohou, pořád něco dělá, nechce sedět a přemýšlet, byla ráda, že jsme všichni kolem ní. Činností zahání podivné vnitřní chvění a slzy, které se znenadání vhrnou do očí. A, ovšem, je tu moje praktická sestra, která si ví se vším rady a dodává okamžitou pomoc a oporu, když se musím vrátit zpátky na sever.
Probíráme věci, mamka si nechce schovávat památky, urnu nechala uloženou v pohřebním ústavu, než bude možné rozptýlit prach na zemi. Jsou pro ni důležité ty myšlenky, vzpomínky, to, co zažila a cítila, tam si to všechno uchovává. Nechce předměty, tížily by ji jako kámen a svazovaly dech. Někdo z příbuzných to nechápe, ale na tom nezáleží.
Někde pod smutkem je i úleva. Pro mamku, na které nejvíc ležela péče o tátu potom, co mu k pohybu zůstal vozík, snášela s ním nekonečné měsíce bolestí a depresí, výbuchy nálad, lítost, vztek ... sama k smrti vyčerpaná, věčný tahoun. Pro tátu, vymanil se ze sevření přítomnosti, která bývala někdy tak bolavá, že mu nezbyly myšlenky na nic jiného. Bylo to dlouhé, tak dlouhé ...
Matně si uvědomuju, že už neudělám, co bych mohla a neřeknu, co jsem neřekla, protože to pro mě tehdy bylo moc těžký. Zaskočila mě konečnost. Uprázdněné místo, které bylo zaplněné celý můj dosavadní život.
Dochází mi to postupně.
Snad až časem se dokážu rozloučit.
