V neděli jsem udělala něco, co už strašně dlouho ne. Hned po obědě jsem popadla foťák, vklouzla do těch správných bot a vypadla do divočiny. Cestou do kopce jsem funěla jako sentinel, což mě utvrdilo v myšlence, že takový dlouhý pauzy mi vůbec nejdou k duhu a pak už jsem jenom vdechovala hořké zemní vůně a průzračný vzduch.
Vyhnula jsem se procházkovým davům kolem opravené rozhledny a vydala se po úbočí k lesu na hřebeni. Cestou jsem žvýkala trochu přemrzlé šípky a oddávala se svým tajným rozkoším kladení rukou - na hlínu, na povadlou trávu, na chladné hladké kmeny a studené kamení.
V lese je ticho. Letní hosté a houbaři zmizeli jako mávnutím proutku, konečně ho mám sama pro sebe, nastává období, kdy tam lezou jenom blázni jako já. Zmizely i zvuky podzimu, listí je spadané a nasáklé vodou už nešustí. Ptáci mlčí. Nad hlavou mi ťuká do kmene strakapoud a strašidelný zvuk se rozléhá kolem. Chvíli ho pozoruju.
Slunce vrhá dlouhé stíny do vadnoucích ostružin a měkce opalizuje na kmenech porostlých mechem. Už jsem tak uvykla listnatým lesům, že mi smrkové úbočí připadá pochmurné a bez života.
Přicházím k rozcestí a zastavuju v úžasu. Někdo vystavěl na spojnici cest pyramidu z kamenů a dal si práci s napohled křehkou špičkou. Na chvíli se ocitám v jiném lese a cítím neznámý život mezi stromy. Obcházím pyramidu dokola a nakonec přikládám vlastní drobný kámen. Les je najednou zase přátelský je možné jít dál.
Vycházím z brány stromů a studený vítr mě šlehne do tváře. Na chvíli si užívám ten řezavý dotek, který mi tady nahoře nepřipadá obtěžující a nepříjemný, jako když se prodírám davem dole ve městě. Tady je zima očistná a uzdravuje.
Vracím se, na botách bláto, v duši mír.
