Protože se znám. Předem se tak vyhýbám pozdější pachuti zklamání sebe sama ze sebe sama a z toho plynoucí blbý nálady a díry v sebedůvěře zvíci Macochy. Kromě toho vymyslet si předsevzetí zrovna k určitému datu je pro mě utrpením stejně jako vymyslet si ten jediný a nejpravější dárek k narozeninám (vím o čem mluvím, neboť to druhé se nebezpečně přiblížilo a já zase nevím).
Ušlechtilé úmysly, stejně jako přání, mě napadají průběžně a zase zapadnou, pokud se jim nevěnuju hned. Navíc mají obvykle úplně jinej důvod, než ten obecně ušlechtilý, což je jakás takás záruka, že jim to vydrží. Tak třeba pěšky jsem do práce začala chodit proto, že mi jdou na nervy lidi, co mi po ránu lezou do osobního prostoru, který se v časnou hodinu neúměrně zvětšuje. A ne proto, že hubnu, jak si myslí spousta kolegů, které míjím našlapaný v trolejbusu. S osobním prostorem smrsknutým do mínusu. K józe jsem se na podzim po letech vrátila proto, že se moje záda staly neobyvatelnými pro samý bolení a tenkrát mi s ní bylo dobře. Lidi, který nesnáším, se snažím brát s humorem hlavně kvůli vlastní duševní hygieně a ne kvůli nim. Dál chodím příliš pozdě spát a jím nezdravá jídla a sprostě nadávám, když na to přijde.
Ono mi vůbec takový to "od teď" připadá divný. Čas plyne jako řeka a stejně jako v řece je těžké v něm odsekávat jednotlivé okamžiky. Proto ani ten silvestr nevnímám tak bombasticky a odpočítávání vteřin v nekonečné temnotě obrovské oblohy působí trochu malicherně. Stejně jako tolikrát myslím na to, jak lpíme na svých síťkách ze všech těch jednotek a obalujeme jimi svět, abychom si ho mohli porcovat na kousíčky sobě snadno stravitelné. A zatím všude kolem i v nás plyne prolínání a neustálá proměna, která se nedá nikdy zachytit.
Tak mi ani ta měnící se čísla na mým osobním ciferníku najednou nepřipadají nějak důležitá.
To proto.
