Malá černá. Ze společenství tulaček, žijících v naší ulici, ta nejpřítulnější. Vlastně jediná, která vyhledává lidský dotek.
Vyleze z provizorního přístřešku v křoví, když se blížím. Jídla v miskách si nevšímá. Běží mi naproti a pomňoukává. Nahrbí hřbet a strká mi hlavu do dlaně. Chce hladit jenom na hlavě, chytá mi ruku packou, občas mě jemně kousne. Pomalu popocházím směrem k zastávce, černá běží vedle mě a plete se mi pod nohy. Každé dva metry se zastavuju a hra pokračuje. Spíš cítím, než slyším tiché předení.
Asi v polovině posledního paněláku se černá zastavuje. Už za mnou neběží. To je konec jejího teritoria. Chvilku sedí a pak se vrací. Ostražitě sleduje venčící se psy.
Nevím, jestli tuhle hru provozuje ještě s někým ani kdy a jak zjistila, že kromě jídla a suchého místa na spaní může hledat ještě pohlazení. Trochu se o ni bojím. Je příliš důvěřivá a ruce jsou různé ...
