Když jsem byla malá, měla jsem jako asi všichni svoje favority. Tak třeba:
Krvavý koleno.
Patří k nejstarším strašidlům, na která si vzpomínám. Vzniklo z dětský říkanky nebo hry, na jejíž pravidla už si nepamatuju. Pamatuju si jenom, že mě děsila jakási neidentifikovatelná příšera toho jména, která vypadala jako utržená noha celá od krve, ploužila se temnýma ulicema a kdybych na ní narazila, provedla by mi nevím co, ale určitě něco strašnýho.
Duchové.
Konkrétně Půlnoční duchové z filmu Strakonický dudák, kteří s úderem dvanácté přilítli z dálek a dělali na nebohýho Švandu svoje příšerný umrlčí obličeje, až se polomrtvý hrůzou zkroutil u šibenice. U nás se nejčastěji vynořovali z hlubin temný předsíně, ale jelikož jsem tenkrát ještě nepotřebovala chodit uprostřed noci na záchod, dařilo se mi jejich výskyt eliminovat.
Chapadla pod postelí.
Přežívala tam samozřejmě jenom za tmy a byla připravena okamžitě obtočit a stáhnout k sobě do děsivé prázdnoty končetinu, která neprozřetelně překročila posvátnou horizontální hranici ve výšce matrace. Nebyla tam každou noc, pouze když nastala jistá příhodná konstelace nálady, myšlenek a ... třeba počasí.
Zrcadla.
Mají v mém strašidelném životě zcela zvláštní místo. Do dneška mám pocit, že v zrcadle existuje zvláštní svérázný svět, nezávislý na tom našem a že při pohledu do zrcadla potmě nebo za velkého šera na mě něco neblahýho vykoukne. Asi jako v Alence, jenom o něco méně přátelské.
Ze zrcadel, umístěných naprosti sobě a v nich se donekonečna opakujícího prostoru mám záchvat panické hrůzy, stejně jako ze zrcadlového bludiště. Z projekce v panoptiku na Karlštejně, která je celá založená na opakovaném zrcadlení jsem vylezla zbrocená ledovým potem s očima přilepenýma k zemi. Asi to má něco společnýho s pocitem naprosté ztráty orientace.
Doma jsme měli jedno velké zrcadlo přímo naproti dveřím na záchod a vyhnout se kletbě znamenalo buď předem rozsvítit v předsíni nebo vylézt z WC bez jediného mrknutí před sebe. Měla jsem to perfektně nacvičený.
Další strašidla pocházela z překroucení toho, co jsem kde zaslechla a z filmů, na který jsem se tajně dívala, místo abych si šla lehnout včas, jak jsem měla. Zloději orgánů, vrah s pletací jehlicí v tramvaji, pokusy ufonů na lidech.
Kupodivu mě nijak zvlášť nevyděsilo pyžamo na vlajkovém stožáru, celkem zdařile imitující oběšence během noční hlídky na pionýrským táboře, návštěva kostnice a kobky s mumiema ani setkání s opravdovým úchylem, kterej za mnou jednou vlezl do domu, když jsem nesla džbánek s pivem, v předposledním patře na mě zcela neohrabaně a chvatně sáhnul a běžel pryč. Ani jsem to nikomu neřekla.
Nejspíš z toho plyne, že většinu strašidel si nosíme jaksi v hlavě, bojíme se blbostí a nebojíme se toho, čeho bychom se možná bát měli. Ale když dojde na to opravdu strašidelné, většinou se místo strachu stejně snažíme něco dělat a na nic jinýho není čas. Takže se vlastně není čeho bát.
Ale říkejte mi to, když jdu v noci na záchod.
