"Ráno jsem se probudil s čtyřicítkou", byla včera nejoblíbenější hláška mojeho Sanyna. Skočil mu na to jenom jeden kamarád, který se zeptal "Proboha, a jak to snášíš ?" což dá ovšem taky vykládat všelijak.
No ale večer už jsme spolu popíjeli tu lahev červeného, co jsem po ní toužila, kolem sebe měkká těla zvířat a krotké bytové ohně. Za oknem se divoce hnal bláznivý vítr, rval větve a loňská hnízda a celou noc mě budil ze spaní.
Ležela jsem v posteli a myslela na dubový les a toužila tam na vteřinu být v tý tmě a divokým počasí. Myslela jsem na domek toulavých koček v houští a doufala, že k němu nedofoukne a neodnese ho to. Taky jsem myslela na toho chlápka, co sedí sám v místnosti na vrcholku Hory, kolem něj kmitají ručičky přístrojů a naskakujou číslice a celá budova se otřásá v základech.
A pak už zvonil budík a dávno probuzená mysl, plná větru byla vždycky o krok napřed před tělem. Venku se do mě opřela ta síla a přečísla mi vlasy tak, jak byly, když jsem lezla z postele. Zase jsem se cítila nepochopitelně šťastně a měla chuť obrátit kroky někam úplně jinam, ale pak jsem se umravnila a šla tam, kam davy.
Úlitba živobytí.