Od pátku do dnes u nás bydlela moje maminka. Přijela na prodlouženou návštěvu, jakou si dřív nemohla dovolit, pobejt a tak. Ne, že bych něco měla proti návštěvám. Nebo proti vlastní krvi, to už vůbec ne. Ale to přísloví o rybě a hostu má asi něco do sebe. S pocitem zahanbení a výčitek jsem toho už prostě měla dost.
Moje maminka poskytuje takzvanou invazivní péči. Není ten typ hosta, co usedne a nechá se obskakovat konečně dospělým dítětem, případně "přicmrndává" lehkou pomocí. Ona při vstupu do domácnosti, teda aspoň mojí, bere věci do svých rukou. Ledva se převlékne do domácího, staví se ke kuchyňské lince a kouká, co by kde udělala. Na myšlenku, že v jejích očích nejsem dost dobrá hospodyně, protože jsem vždycky byla nepraktická intelektuálka, už jsem si zvykla a beru ji s čím dál větším klidem. Bohudíky, protože jinak bych se po takovým víkendu zhroutila a dobrovolně odevzdala otěže vedení domácnosti prvnímu člověku cestou do práce.
Snažila jsem se nebýt malicherná a zachovat si tvář. Přesto jsem byla překvapená, jak rychle mě vykolejí situace, kdy se někdo rozhodne vystrkat mě na druhou kolej ve vlastní kuchyni. V kombinaci přesvědčení pečující maminky, že mi musí se vším pomoct a jistoty, že sama nic neudělám TAK dobře, stávala se příprava oběda a večeře přetlačováním o pozice, který maminka s přehledem vyhrávala, izolujíc mě na místě pomocné síly bez nároku na uznání.
Vrhala se do jakékoliv činnosti, kterou jsem začala dělat, berouc mi věci a suroviny zpod rukou s obratností, nad kterou mi zůstával rozum stát. Ledva jsem udělala dva kroky od pánve s bramboráky, už u nich stála a oznamovala, že budu muset dolít olej, aby to vzápětí radši udělala sama, protože co kdyby, že ? Když už nic jiného, stála nade mnou jako ta kontrolující část mého vlastního mozku, kterou se pečlivě snažím vytěsnit a bedlivě sledovala každý pohyb, jako by skládání ručníku nebo česání vlastní hlavy bylo rozhodujícím úkonem pro vstup do nebe, respektive do pekla. Dvakrát vycídila sporák a jednou dveře od trouby (To se taky musí občas dělat, víš ?) Poobědová nedělní dřímota (a zbabělý únik do pelechu) skončila jako mávnutím proutku a nad sebou v ložnici jsem viděla jenom tu mateřskou postavu, jak mě budí s dotazem, jestli mě nebolí hlava. Skoro jo, mami. Maminka za mnou putuje po bytě a vykládá, lecos několikrát, ráno i navečer a přes dveře od záchoda.
V neděli ochořel můj syn a jedna z koček celý víkend v několikahodinových intervalech zvrací. Pravděpodobně z přemíry zážitků jsem na dnešek usnula někdy kolem půl třetí a pak se budila až do rána. Ráno jsem se s napuchlýma očima rozloučila a vypadla vydělávat.
Situace se pomalu normalizuje.
Maminka je na cestě domů. Syn je v posteli. Kočka objednaná k veterináři. Dělám v práci svoje věci. Odpoledne vrátím nádobí v kredenci zpátky na svoje místa. Sebe taky.
Jsem milovaná dcera milované matky. Žiju daleko a proto se vídáme řídce a intenzivně. Někdy ve mně ta intenzita spouští syndrom papiňáku a ufukuju ve skrytu. Mami, já tě fakt ráda vidím. Ale s tou společnou organizací nám to prostě nějak skřípe.
Jsi moc hrr a námitky nepřipouštíš.
