V pátek večer jsem se cítila jak vymačkanej citrón. Víkend mi tak nějak moc nepřidal. Tak jsem se v pondělí ráno naplno oddala nechuti odebrat se do práce a vzala si volno. Ne volno ledajaké, ale volno tvořivé, které je na léčbu duševních temnot asi nejlepší.
Moje nejoblíbenější teta nás před časem zazásobila několika postaršími, leč kvalitními prostěradly a jedním velkým kusem kalika, které si můj syn vybral jako matroš na svůj nový cotte. Ona ta bavlna sice není historicky úplně in, ale je to jaksi tolerovaná náhražka a to plátno vypadá fakt suprově, trochu hrubě a mírně nažloutle.
První spodní tuniku jsem ušila v létě z jemného lněného plátna přírodní barvy, v klasickém střihu T se vsazenými klíny vpředu, vzadu a na bocích. Teď už je pěkně vonošená a někdy vypadá, jako by jí vykopali v nějakým hodně starým hrobě.
Teď jsem i vzhledem k větší hrubosti plátna vybrala jednodušší tvar pouze se dvěma bočními klíny, které začínají hned pod průramkem. Ještě pořád jsem se nedokopala k sekáčskému "living history" počinu ušít celý kousek v ruce. Zatím jsem zakotvila u kompromisního řešení spojovací švy na stroji, lemy a všechno šití, co by mohlo být vidět, ručně. Ale ono to přijde.
Práce mi šla tak pěkně od ruky, že jsem se rozhodla ozdobit lem u krku jemnou výšivkou. Ta bude časem. Jestli si to nerozmyslím. Ale už jsem dlouho nevyšívala ... tak asi jo.