Používám instantní potraviny. Jak kdy. Jsou více či méně předpřipravené, předvařené, granulované, sušené, namíchané, sterilované. Jejich příprava netrvá dýl jak půl hodiny a v situaci, kdy se v osm večer hladová a promrzlá dopotácím domů, kde na mě čeká akorát vyhládlá smečka a studenej sporák, jsou ideální. Jsou ideální i v případě, že situace není až tak kritická, ale prostě toho dělám moc na to, abych mohla trávit většinu času v kuchyni přípravou jídla, které se sní za deset minut. No a taky v případě, že se mi vařit nechce.
Káravé poučky o tom, že nejzdravější je domácí, jsem ve vlastní hlavě dávno zakřikla do kouta s oprávněnou převahou té, jejíž životní styl se ani vzdáleně nepodobá životnímu tempu předkyní, z jejichž hlav tahle věta vyšla.
Na tohle nemám čas.
A je mi to někdy líto.
Jsem moderní žena. Vydělávám a angažuju se.
A přitom bych chtěla mít čas na to, včas namočit čočku. Připravit kvásek a hlídat těsto, aby po hodině nevylezlo z mísy. Pečlivě roztahovat hmotu na štrůdl, až je přes celej stůl. Pověsit prádlo ráno ven, místo za tmy na sušák.
Když se to někdy povede a můžu dělat věci takhle, jsem šťastná. A veškerá emancipace jde do háje. Nebo je to s ní asi teda úplně jinak.
Ono třeba to šití steh za stehem je taková moje obrana proti instantnímu životu. Stejně jako v tom předpřipraveném jídle jsou v něm látky, které mě pomalu otravujou a musím aspoň někdy dělat to "domácí", aby se dostaly z těla a z mysli pryč.
No jo, babi, měla jsi pravdu.
