Jsem beznadějně roztěkaná. Člověk by řekl, to bude jaro, ale už teď ?
Na stole v kanclu na mě kouká práce ze všech hromad a nic z toho nejsem schopná dokončit. V kompu rozepsané články, taky bez konce a vlastně i bez prostředku. Doma po stolech a podlahách hromady věcí, které mě nechávají naprosto lhostejnou. Rozečtené knížky, v půlce vypnuté skladby. Rozpočet se hroutí pod rukama a smrští výdajů. Tělo otravuje vleklá infekce.
Nějak jsem se vycucla a teď si tak plynu, neschopná to řídit. Nejradši pobývám doma, kde jsem v bezpečí a ve známých stěnách se nemůžu ztratit.
Dlouze hladívám kočenku, mluvím s ní a podstrkuju jí pochoutky, které si někdy uďobne a někdy ne, střídavě oživlá a uzavřená do sebe. Pak hladím tu druhou, která je neklidná, protože vnímá, že se něco děje.
Na sázení kytek je ještě brzo. Na zimní podřimování už pozdě.
Uvízla jsem v bezvětří.
Věci se neřeší, zadrhly se. Energie se stáčejí ve vírech. Teď není čas na dokončování. Snad ani na pokračování.
