Na chodbě Úřadu stojí pohovka. Moderní, podlouhlá s látkovým tmavomodrým potahem. Stojí tam dočasně spolu s jiným nábytkem, dokud nebude hotová rekonstrukce v Posvátných Prostorách Nejvyššího Vedení.
Kdykoliv jdu kolem ní, pociťuju neodolatelnou touhu si lehnout.
Jenom tak, jako bezdomovec na lavičku v parku. Zalomit to na levým boku, přikrejt se regionálním deníkem a dát si šlofíka, zatímco kolem by klapaly rychlý kroky těch, co spěchají řešit svoje důležitý problémy. Já bych žádný řešit nemusela.
Kdybych to fakt zkusila, snad by mi to i vyšlo. Minimálně u tohohle zaměstnavatele bych už řešila akorát sbalení tašky.
Jenže to neudělám. Na to jsem měkká. Potřebuju platit blbý složenky a kočičí paštiky s lososem.
Dál chodím kolem ke kopírce a dělám, jakože nic.