Už dvě odpoledne v tomhle týdnu jsme se Sanynem strávili ve starém domě. Je to jeden z těch činžáků, co tu stály už před válkou a nějakým zázrakem to všechno přežily. V mém rodném městě jich bylo spousta, ostatně v jednom jsem vyrostla. V mém současném městě je jich pomálu, protože co nevzaly bomby, strhla živelná pohroma budovatelského nadšení a tak tu jenom vyzobáváme zbytky.
Ten dům je prázdný a od chvíle, kdy jsem vstoupila do prvního patra, mě nadchl. Obrovské místnosti. Nekonečně vysoké stropy. Parkety. Dvoukřídlé dveře a mosazné kliky, stejně jako kličky na oknech. Všude prostor. Dýchlo to tam na mě mým vlastním dětstvím, lítáním z místnosti do místnosti, barevnými experimenty mojí maminky na nekonečných zdech, vrzavou podlahou. Dokonce i ta půda s dřevěnými trámy a nezaměnitelným pachem holubího trusu byla stejná.
Chodila jsem tam jako poblouzněná, žehrala na náš panelákový kurníček, ohlupující nás svým pofidérním pohodlím a v duchu si zkoušela, jak přijdu z práce a tu pohodím svetr, tam se poňuchňám s kočkou ... a cítila se jako královna.
Osahala jsem si ho důkladně, jelikož jsme ho přišli zaměřit a to včetně každýho ajnclíku a parapetu. Zdi jsou křivé, sem tam něco nesedí, jak má a to mu podivuhodně dodává na lidskosti.
Dům se bude rekonstruovat. Upřímně doufám, že v něm bude někdo bydlet, i když to nebudu já. Protože v takovém domě se bydlet má. Jeho kouzlo a prožitky po desetiletí ukládané do stěn se nemají promrhat bezpohlavním životem kanceláří.
Tak mu to přeju.
