Nenarodila jsem se tu. Narodila jsem se a podstatnou část života jsem prožila v krajině přívětivě oblých pahorků domáckého vzezření. Tady mě to nejdřív trochu děsilo. Pak jsem se bláznivě zamilovala. A moje duše se připoutala k hoře.
Vídám ji od první chvíle den co den. Stačí, abych vyšla před dům a na kraj ulice a vidím ji, jak ční na obzoru. Už jsem ji viděla ve všech barvách, obdobích, světlech a počasích. I když je tma, tuším tam ten nezvykle pravidelný obrys. Pokaždé, když je v dohledu, se na ni prostě musím kouknout. Přitahuje mě.
A občas na ni vylezu.
Úplně poprvé jsem vykonala pouť v oparu magického dobrodružství, když jsem se se skupinou podobně šílených žen vydala k hoře v noci. Byla to jedna z nejpodivuhodnějších cest, jaké jsem kdy prožila a už nikdy se neopakovala.
Začala při pozdním západu slunce v čase kolem letního slunovratu a vedla nás z města po lesích a loukách rovnou za nosem. Noc byla nezvykle teplá a jasná, s měsícem blízko úplňku. Putovaly jsme tenkrát temnou krajinou, která vypadala úplně jinak, než ve dne a to kouzlo nás tak zmámilo, že nám připadalo svatokrádežné rozsvěcovat baterky. Ostatně to ani nebylo třeba. Moje průvodkyně znaly cestu dobře. Koupaly jsme se v měsíčním svitu a země místy vydechovala teplou sytou vůni jako chlebová pec. Šlapaly jsme těch 17 kiláků pěšinkama a namodralou trávou, poslouchaly noční zvuky zvířat a když se nad námi v lesním průseku náhle vztyčila hora na dosah, skoro se mi zastavil dech.
Zastavil se mi ještě několikrát, během nekonečného stoupání klikatou stezkou po svahu. Snad jsem ani nevěřila, že bych se mohla dostat na vrchol.
Pak už jsme jenom tiše seděly u skromného ohníčku, za zády nám zapadal obrovský, nezvykle nazelenalý měsíc a z hloubek pod námi se začínaly vynořovat modré svahy lesnatých kopců. A pak už zbývalo jenom v úžasu sledovat neuvěřitelné divadlo, které se ráno co ráno odehrává na probuzené obloze a potlačit vyjeknutí, když se nám do očí zabodl první šíp oslepující záře.
Lezla jsem tam ještě mnohokrát, i když už to nikdy nebylo takové. V předjaří a na podzim, a ještě jednou v noci. Znám ty dva chlápky, co se nahoře střídaj, jejich přístroje a budíky a senzační vyprávění o místních bouřkách. Znám cestu a vím, že když už mám pocit, že si roztrhnu plíce, je to ještě pořádnej kus.
Vím, že se pokaždý zaříkávám, že už nikdy.
A pak, za pár měsíců nebo za rok, přijde někdo s myšlenkou, co se takhle vydat ... A já budu první, kdo řekne "jasně, proč ne ?"
Jsem chycená a zasvěcená.
Nejvýš položená kočka
v Českém Středohoří.
