Musíš myslet na druhý. Nesmíš bejt sobec. To je fuj. To mě vždycky učili. Babička a rodiče a taky ve škole a v pionýru. Jenže co si s tím mám počít.
Jsem totiž šíleně sebestředná.
Mám Slunce a Měsíc a Merkur v Kozorohu a v datu narození čtyři jedničky. Už jenom tahle nahuštěnost vyvolává v mojí hlavě dusno, ve kterým se někdy prostě nedá vydržet. Všeho moc škodí a já bych si taky někdy chtěla vydechnout. Zatím se mi myšlenky stáčejí k sobě a všechno si moc beru ve vztahu k vlastní osobě. Jsem schopná babrat se ve vlastních odpadcích celý hodiny, i kdybych se nedobabrala žádného pokroku. Je to taková slast ...
V meditačním období svého života jsem prošla všemožnými výcviky osobního rozvoje, tančila sufi, až mi tělem projížděl zářivý proud, bubnovala v tranzu, kde mizel čas, prožívala vzrušení v ásanách a ve stavech hlubokého uklidnění se odebírala kamsi do sfér. Nedovedu posoudit, jak moc mi to dalo, protože nemám srovnání s alternativním stavem sebe samé, ale jelikož věřím, že všechno, co jsem kdy prožila, a to i ten nejhorší srab, mi něco dalo, tak tohle všechno asi taky.
Dneska jsou mé cesty klidnější a tak nějak osobnější. K hlubokému vzrušení mi stačí zabořit ruce do hlíny a vůbec je to všechno takové prostější. Tykadla se zjemnila a občas pociťuju dokonce nebývalé jasno na příjmu a to pak stačí málo.
Žárlivě si střežím osobní prostor, o to víc, o co s radostí opouštím obtěžující potřebu neustále všem vyhovět. Pečlivě si vybírám, komu ano a zkoumám vlastní pohnutky. A taky přestávám cítit vinu, když ne. Neboť jsem objevila, že pouze díky existenci toho čistého chráněného místa mám pak zdroj, ze kterého můžu dávat, když dávám opravdu s radostí.
Tak si svou sebestřednost podržím. Jsem prostě taková.
