Maminka oslavila svoje šedesátiny.
Sezvala pro tu příležitost naši předimenzovanou rodinu a díky tomu, že pořád bydlí v domě zvláštního určení, který mimo jiné disponuje i celkem prostornou klubovnou, měla to skoro doma.
Ještě ráno jsem se hrabala ve starých fotkách a smáli jsme se nad nima a odpoledne tam byli, sestra a bráchové, švagr a švagrové, nějaké ty neteře a synovci a jejich děti a my dvě dcery s těma svýma chlapama, prostě plno. Maminka byla trochu nervózní. A plakala pro tátu, který tam měl být taky a už nebude. Ale nakonec byla ta oslava radostná a taková pohodová.
Protože všichni byli evidentně rádi, že jsou na chvíli spolu, přání byla upřímná, rozhovory přerušené před kdovíjak dlouhou dobou se navázaly a plynuly nerušeně dál a taky protože tam bylo tolik dětí. Kolem stolů se batolila dvouletá mrňata a mě v jednu chvíli zaplavila vlna euforie, jak jsem si uvědomila to POKRAČOVÁNÍ.
Cestou domů jsme se Sanynem probírali, jestli tahle rodina bude držet pohromadě, až tu nebudou její nejstarší členové. Možná že jo a možná že ne, možná se rozpadne na menší dílky a rozprchne do světa a to, co si já živě pamatuju, bude pro většinu z nich jenom nepochopitelný obraz z pravěku. Necítím nad tím nijak zvláštní smutek. Věci by neměly zůstávat na místě a konzervovat to, co už mělo být dávno pryč. Život se musí obnovovat a na to potřebuje místo a to se musí uvolnit. To obnovování, na tom jediném nejvíc záleží. Já ho teď zahlídla a je mi z toho dobře.
Asi už babkovatím.
