Minulý týden jsem psala o cestě, která nás čeká a která je překvapením. Už ji máme za sebou. Už o ní můžu napsat.
Předcházelo jí nějaké to radění, stanovení termínu a dva telefony. A jelo se.
Zpátky nás jelo víc. A tak teď můžu uvést do společnosti nového člena naší rodinné smečky, Odetku.
Zatím mám k dispozici jenom tuhle fotku služební, protože číča pod radiátorem, pod vanou a za botníkem nebo v trysku se fotí špatně.
Momentálně probíhá v našem bytě poněkud bouřlivá adaptačně seznamovací fáze, kdy se Olinka v masce ječící fúrie snaží vysvětlit nově příchozí kočce, kdo je tady ten největší hlavoun. Odetka to snáší poměrně s klidem a pravděpodobně už zjistila, že na některý skříňky postarší Olča prostě nevyskočí. Ta kytka s rozbitým květináčem, co jsem dnes ráno našla v kuchyni, byla rozhodně její práce.
Lidská část společenství plní delikátní diplomatickou úlohu tlumiče napětí, všemožným laskáním a úplatky přesvědčuje starší kočku, že je pořád numero uno a tajně muchluje mladší kočku, aby viděla, jak dobře jí u nás bude. Obě to přijímají s povděkem a hlasitým předením, aby pak strávily další noc vřeštěním, syčením a lítáním po bytě s elánem demoliční čety.
V tuto chvíli podle očitých svědků pochrupují, aby měly v noci dost sil, zatímco já sedím v kanclu, pod očima kruhy, v hlavě jak po flámu a vydělávám na jejich chléb vezdejší.
A to jsem věděla, do čeho jdu :-)
