Sanyn dostal od maminky k narozeninám váhu. Pěknou, moderní, digitální, skleněnou na kovových nožkách. Vybalil ji z krabice a všichni jsme se v návalu nadšení zvážili. Zvážili jsme i kočku. A pak mi došlo, co děsivýho se stalo.
Dříve, váhu nemaje, vážili jsme se občas na návštěve u mojí maminky nebo u Sanynova bráchy, kde byla podobná akce doprovázena vtipkováním a různým lehkovážným filozofováním a vzájemným srovnáváním, vše v příjemné nezávazné rovině. Přišlo se domů a na čísla se zapomnělo.
Tak s tím je teď ovšem konec.
Váha nás dostihla v nejhlubším soukromí. Po každým kousku tatranky nebo čokolády na mě bude dělat ksichty tím svým digitálním ciferníkem. Bude tam strašit, až budu vytahovat z trouby dokřupava upečený bůček a ulizovat pěkně hustou kysanou smetanu.
Bude to jako včera, kdy jsem s hrůzou zjistila, že ciferník přelezl další desítku. Sice to sklouzlo zpátky potom, co jsem shodila džíny, ale hranice je pořád sakra blízko. Mám pořád o dvě kila víc, než na vánoce, kdy jsem se trochu lekla, že mám o dvě kila víc než v létě.
A začly lítat předsevzetí. Kolik ? Pět. Do kdy ? Do léta. V duchu úpěnlivě spoléhám na to, že od pondělka bude konečně v provozu zeleninová tržnice v centru a budu se už zase moct cpát čerstvýma a domácíma kedlubnama a salátem, až budu mít za ušima zelené boule. Přejde mě lenora a začnu lézt po kopcích. K lítání po kurtu jako San se přinutit nedokážu.
A budeme si každou chvíli kontrolovat, jak na tom jsme.
To je vážně děs. Dosud jsem se v rozhovorech o podobných situacích holedbala, jak je mi to jedno a jak to zbytečně neřeším. A teď, když vidím tu potvoru ve svým doupěti, mě prostě přechází humor. A představuju si, jak budu kynout s nohou v sádře.
No skříni mám totiž schovaný kolečkový brusle.
