Už jsem myslela, že tu letošní rekordní zimu, co se s ní pořád ohánějí, přežiju bez následků a nezalehnu, neb jsem zalehla do zásoby v listopadu a ouha. Od rána prskám na všechny strany nakažené kapénky silou výkonného rozprašovače a zřejmě jenom díky tomu, že sedím v kanclu sama, mě ještě nikdo neposlal někam, teda k lékaři.
Pravděpodobně tak prošvihnu na dnešek plánovanou sešlost odpůrců stopadesátého hypermarketu v našem krajském zapadákově, protože nakazit ostatní odpůrce a tím ohrozit zdárný průběh protestních akcí mi připadá podlé.
Jediné, na co v tuhle chvíli myslím, je právě to zalehnutí, jelikož některé moje části (uši, nos, krk) už teda zalehlé jsou. K tomu si můžu skromně připočítat opětovně kvetoucí močový měchýř, kteroužto flóru opětovně likviduji novou značkou antibiotik. Zkoušela jsem doma navrhnout odvoz na utracení, ale nedostala jsem povolení, protože "kdo by nám vařil".
Takže si tu dál prskám do kláves a až dojde na tu postel, můžu svému miláčkovi něžně chrchlat do ouška. Aby teda věděl, že mě má.
