Seděla jsem před chvílí na chodbě Úřadu, v ruce lejstra, který nás jednou pohltí, čekala a myslela bůhvínaco. A koukala při tom zcela nepřítomně doblba v koutě. A tak jsem jenom tak na periferii vnímala paní v červeným svetru, jak prochází kolem a ten svetr mě najednou vytrhl ze snění, když mi paní zcela zřetelně a s úsměvem říká:
"Nebuďte smutná".
S takovým tím měkkým ruským přízvukem. A šla dál.
Nevím jak vy, ale já už se dneska chmuřit nebudu. Už jenom kvůli tý červený paní.
