Oteplilo se a čas pokročil a neklamně nastalo období, kdy doma se Sanynem osiříváme někdy i na celý víkend.
Letos s jemným rozdílem, když můj syn vyměnil vyjíždění do bitevních vřav za uklízení kotců, česání hřív, hřebelcování lesklých těl a čištění kopyt. No ale taky šerm, toho se nevzdal, ba právě naopak, jen rozšířil pole působnosti a hlavně zkušeností do další oblasti a všechno spolu souvisí.
Tiše mu ty koňský hřbety závidím, když mi volá, že právě přijeli z lesa a jaký to bylo, no ale zároveň má mateřská duše jásá, když se večer přihrne a svítí jako žárovka a pak ještě o půlnoci sedíme v kuchyni u čaje a vykládáme, tedy hlavně on.
A má to na celý léto a snad i na to další a pak se uvidí. A teď se to dítě, pro který je uklidit si pokoj nepředstavitelná dřina, sbalilo a odjíždí na celý velikonoce, ochotný šlapat s krosnou čtyři kiláky od nejbližší zastávky vlaku, jenom aby se v tý stáji mohlo dřít o den dýl.
A já mu do poslední nitky rozumím a vybavuju ho jídlem, aby po práci hlady netrpěl a starám se, jako vždycky, jestli má dost oblečení a jako vždycky poslouchám to "prosim tě mami, nejedu prvně", ale nemůžu si to odpustit.
Protože to k tomu štěstí patří.
