Je uhlazená.
Všechno kolem ní je uhlazené.
Věci mají svoje místo v harmonickém pořádku.
Na oblečení nikdy nemá chlupy nebo smetí. Nikde žádný nepatřičný fald. Nic nepřebývá ani nechybí. Všechno je tam, kde má být. Dokonce snad i vlny na vlasech, které lemují ten jemně vykreslený, jakoby sametový obličej. Připomíná mi pivoňku na čínském porcelánu, mívám pocit, že by se mohla rozbít ...
Ona nikdy neřekne sprosté slovo. Je jemná a pečlivá.
Přemýšlím, jestli je její život taky takový.
Přemýšlím, jestli tak plyne sám, nebo kolik energie je třeba vynaložit a čeho všeho se vzdát, aby takový byl.
Můj je neuspořádaný stejně jako já.
Věci mi přebývají a přelévají se v hromadách kolem mě, protože svoje místo nemají. Asi jim je nedokážu dát.
Vždycky mám někde něčí srst nebo vlas. Vždycky ze mě něco vlaje nebo mi padá z ramene nebo prostě někde nedrží. Vždycky jsem někde pomačkaná. Rozcuchaná. Ruce mám podrápané od kočičího hraní a vrásky nechávám tak, jak jsou.
Někdy kleju a říkám slova, za která se potom trochu stydím.
A někdy mi chutnají ty drsné a pálivé věci na talíři i v žití, ty, co se o nich soudí, že jsou pro chlapy.
Někdy ve mně zpívá ta druhá nezkrocená, divoká a neurvalá a já jsem šťastná, že je tam a chce se mi zpívat s ní. To pak musím být sama, protože pořád ještě si s ní nevím rady před cizíma očima, které nejsou zvyklé se s ní vídat.
Myslím, že Uhlazená i já jsme si po svém šťastné.
I když jsem se jí vlastně nikdy neptala.
