řvali jsme včera z plných plic. I z otevřených okýnek v autě cestou domů. I ráno, když jsem před Úřadem potkala skupinku posledních vytrvalců, jak se lehce potácivým krokem ještě v dresech a s klubovýma šálama a za mohutného juchání přesunují z poslední putyky na snídani. Pozdravila jsem se nimi taky bouřlivě, čímž jsem přišla o poslední zbytky slušné pověsti v zaměstnání. Ale ať.
Tak nám to, milé děti, včera skončilo.
Nechtěla jsem to zakřiknout, ale když jsem si ráno vyložila tu žezlovou šestku, nabyla jsem téměř jistoty, že to dopadne přesně takhle a že si tu radost budu ještě ten den zatraceně užívat.
A taky že jo, až na slzy došlo, to z toho všeho nadšení kolem a šťastnejch lidí, to se prostě nemůžu udržet. Na vítězství jsou nejlepší ty chvíle těsně po, kdy všechno vytryskne v neskutečný euforii a z tý energie se dá čerpat ještě dlouho, dlouho potom.
Teď se budu konečně léčit a moje hlasivky přestanou možná časem vyluzovat zvuky v temně nakřáplé poloze, v teplý vodě přemáchnu všem členům rodiny klobásama pokecaný dresy a Sanynovi na sobotní "schůzi" kotelník slavnostně oholí zdatně narostlé vousisko.
Jedna část mého života má teď prázdniny.
Je to jenom hra.
No ale stejně ... :-)
