Jelikož mě na konci května čeká menší chirurgická invaze do tělesné schránky, byla jsem nucena absolvovat akci zvanou předoperační vyšetření. Vypadala celkem nevinně a opravdu, v ordinacích jsem strávila dohromady asi dvacet minut. Další dvě a půl hodiny jsem ovšem seděla, postávala a popocházela v čekárnách.
Bylo jak óda na věčnost. Nemám opravdu nic proti starým a nemocným lidem, ale o francouzských holích se mi dneska bude asi i zdát. Chodby polikliniky, které zářily novotou a modernou někdy hned po válce, jsou depresivní už samy o sobě a nepotřebujou k tomu ani to pochmurný počasí. To, co se mělo nejspíš skvět jednoduchostí a čistotou, čpí pocitem cizoty a smutku. Žádný kytky. Žádný barvy. Jen účel. Opravdu nevím, proč si někdo pořád myslí, že šedivá, béžová a všechny ty hrany pacientům zvednou náladu.
Zmatené stařenky postávající za dveřmi, odkud na ně občas vyštěkne nabroušená sestra. Všechny teda nebyly takový. Ale některý vydaly za ty ostatní. Doktor jako vládce nad vaším časem. Posunuju se v řadě jako kousek kýty u řezníka a pokorně čekám, až na mě dojde. Do toho nemám co mluvit. Oni vědí nejlíp ... Jako za starých časů.
No jo, asi to dramatizuju. Ale tahle zažízení mě prostě straší a představa děsivých tří dní v nemocnici jakožto v zařízení, kde budu zavřená a v moci někoho jiného se mi po dnešním dopoledni rozrostla do obludných rozměrů.
Stejně jako představa, že jednou tam možná taky budu vysedávat s těma holema, zmatená, rezignovaná a celá šedá. Nějak to na mě dolehlo.
Ještě že jsem se pak zastavila u toho chlápka, co si tak rád povídá, šoupnul mi křeslo do místnosti za krámem a vykládal mi o tom, jak lítá na paraglajdu, zatímco mi ze dvou nefungujících přehrávačů udělal jeden, co funguje. Za stovku.
Cestou do práce jsem v rámci akce "potřebuju větší plavky" vycucla celou tubu Pikaa.
Jako za starých časů ...
