"Schopna výkonu" napsala mi lékařka poté, co se mě podvacátý zeptala, od čeho se mi táhne jizva po páteři a poslechla si moje srdce, z čehož jsem vždycky neklidná, protože ona slyší něco ve mně, co já ne. "Jo, kdybys holka věděla, čeho všeho schopna a jaký jsou to výkony", pomyslela jsem si a hned mi bylo lehčeji.
V sobotu předtím jsem se zase zatoulala, na opačnou stranu a dál, než obvykle. Za město a za vesnici, loukou přes potok a do úplně neznámýho lesa, kde jsem ještě nikdy nebyla. To je pro mě kouzlo.
Les je svébytný prostor, oddělený od ostatní krajiny sítí vlastních energií, životem podle jiných pravidel. Tenhle byl zvláštní, zavoněl mi prázdninama a tak jako pohádkově. Na okraji dávno zdivočelý třešňový sad, hustý a v hebkém zeleném stínu. Pak změť buků, dubů a podrostu, jak už lesy tady jsou, žádné uspořádané řady monokultur, ale divoké houští, které se v průběhu roku neustále proměňuje.
Stezka byla úzká a místy se ztrácela, zjevně nepoužívaná příliš často. Maliní mi dosahovalo k ramenům, brodila jsem tím listím, po těle se mi plazily šlahouny a já byla zase šťastná. Vítala jsem tu zelenou koupel, která mi pronikala až do morku kostí a čistila je od pouliční špíny.
Když začalo pršet, zalezla jsem pod buky, které nade mnou vytvářely hustou střechu a čekala. Všude kolem se snášely provazce deště a já byla skoro suchá v tom laskavém přístřeší. Pak místo z nebe kapalo z listí, šla jsem dál, vnímala hořkost hlíny a laskala odkvetlé konvalinky.
A pak jsem opustila stezku, což je mi vždycky strašně líto a dělám to jenom s přemáháním, protože cesty jsou od toho, aby se po nich šlo pořád dál a dál, aby se vidělo, co je za každou další zatáčkou. Vyšplhala jsem do svahu, když jsem se nechtěla potopit do zmáčeného houští v údolí a našla jsem jiný les, kde stromy vypadaly starší a mohutnější a jejich listí se v novém slunci blýskalo. A tam jsem si uprostřed mýtiny sedla na bobek a jen čichala vůně a slyšela šelesty a ptáky a byla jsem součástí toho všeho, odjakživa a navěky.
A nakonec jsem ten les opustila a poděkovala mu za jeho dary. Brouzdala jsem se loukou, oblíbené lněňáky ke kolenům promáčené a volalo mi moje dítě, že právě přijeli z lesa a odsedlali a jak tam bylo krásně. Řekla jsem mu, že to vím. Vracela jsem se domů oklikou, jak se mi nechtělo zpátky do kolmic a hran.
A skončil den.
