Ráda bych věřila tomu, že umím předvídat události, ale není to pravda a když, tak moje předvídavost funguje úplně obráceně. Obvykle jsem zklamaná z toho, na co se těším a nadchne mě to, od čeho jsem nic neočekávala. Nejspíš se nedokážu odpoutat od vlastních představ a přání a vidět věci tak, jak běží, jak si jdou po svém.
Znáte ten stav, kdy máte pocit, že se ve vašem životě něco mění, děje se nějaká zásadní a hluboká změna a vy cítíte neklid a zmatek, ale nedokážete pochopit jeho podstatu ? Cítíte tu změnu, ale nevíte, v čem tkví, čeho se bude týkat ani jakým směrem se bude ubírat. Jako když máte slovo na jazyku, víte o něm všechno a přesto si ho nedokážete vybavit.
Tak nemám nic, než ty pocity. Žádnou nit ani bod, místo, ze kterého bych mohla začít rozmotávat a dojít k rozuzlení. Zřejmě mi nezbývái, než čekat. Doufat, že se věci vyvinou a že když budu pozorná, tak nakonec přijdu na něco, co mi napoví. Jenom ten neklid, ten cítím pořád, nejasné touhy, prchavá přání a podivný stesk.
Vlny se přelévají sem a tam a vzájemně se tříští jedna o druhou. To není zrovna tvůrčí stav. Je to taková pauza. Známý stereotyp mě ubíjí a nové se ještě nevynořilo.
Hledám to s každým novým nadechnutím.
