Myslela jsem si, že krátký pobyt v nemocničním zařízení jenom tak protrpím a rychle na něj zapomenu, ale člověk nemá podceňovat žádné zážitky a nikdy prostě nedokáže odhadnout, co ho ve skutečnosti čeká.
Tak tedy nastoupila jsem v úterý poučena svým lékařem, že první den akorát přijdu, druhý se na mě vyřádí a třetí pojedu domů. Když na mě teda sestra na příjmu vybalila "za chvíli jdete na sál jste nalačno ?" vykulila jsem se asi dost výmluvně. Nastalo pobíhání, konstatování, že můj ošetřující lékař je ... a šla jsem na revers zase domů, protože nalačno můžu přijet i z vlastního soupěte.
Druhý den jsem nastoupila zas a tatáž sestra mi na chodbě s omluvným úsměvem sdělila, že mají úplně plno, takže mě musejí šoupnout na nadstandard, samozřejmě bez poplatku, když jsem si to nezavinila. A ponechala mě svému osudu v přijatelně útulném jednolůžáku s televizí, rádiem, ledničkou, balkónem a polohovací postelí. Upřímně přiznávám, že mi to nevadilo, že jsem se v záchvatu soucitu s ostatními pacienty nestyděla a že jsem se zabydlela rychle a přirozeně, jakoby nadstandartní služby byly mým denním chlebem.
Pak bylo všechno podle plánu.
A zaznamenala jsem tam několik zajímavých skutečností.
V profesionálním týmu nemocnice se soustředí zřejmě nadpoloviční množství všech pěkných chlapů ve městě a člověka při takovém zjištění fakt zamrzí, že tam není s ručkou nebo nožkou, ale s delikátním urologickým problémem.
Při jízdě na vozíku ležmo se mi zvedá kufr stejně, jako když v autě koukám do mapy.
V narkóze se mi nezdá nic, přestože mi jeden z těch přitažlivých mládenců sliboval pojišťovnou hrazený výlet na Bahamy.
Na urologickém oddělení se s bavíte se starýma pánama o tom, jak chodíte čurat stejně přirozeně, jako o tom, kam chodíte pro rohlíky a vůbec vám to není trapný. O ničem jiným se tam stejně nemluví. "Dobrý den, tak co, už jste byl ? Mně to porád moc nejde". Samostatné bezproblémové vymočení tady znamená hlavní výhru a vypuštění ze špitálních zdí. Takhle si člověk vlivem životní situace přerovnává hodnoty.
Druhý den po operaci ze mě vytahali hadičky, ten nejpřitažlivější lékař s vlasama jak havraní peří mě poučil, jak se mám vymočit a nastala celkem komická situace s propuštěcím vyšetřením. Prolít se vodou, z WC vlítnout na ultrazvuk a při prázdným měchýři sbohem a šáteček. Poprvé jsem moc pospíchala a neprolila se dost. Podruhé jsem čekala na doktora 20 minut, zatímco smrtící kafe účinkovalo bezchybně a ledviny pumpovaly tekutinu jak divý. Zase nic. Potřetí opět zamčená vyšetřovna. Počtvrtý mě radši zavolali, rychle na záchod vymáčknout poslední kapky a tryskem na vyšetřovnu. Uf.
Tak jsem teda doma.
Přiznám se, že mě nikdy předtím nenapadlo, že by s tak banální a intimní činností mohla bejt taková sranda.
Ale jak jsem řekla, nemá se to podceňovat a předem zavrhovat to, co nás čeká.
Tak zatím.
Jdu čurat.
