Zelená, žlutá a růžová, vybrané pro duben a květen nebyly skutečně žádná těžká výzva. V zelené se brodím po pás, sotva vyběhnu na kopec a barvičky se na mě hrnou ze všech stran. Takže následuje malá exkurze po místní květeně.
Podbílek šupinatý je takový chuďátko, nemá chlorofyl a tak mu nezbývá než vysávat kořeny přítomných topolů. Vysvětlil mi to kamarád botanik, načež si jeden stonek utrhl do herbáře. Asi toho hned zalitoval, neboť prohlásil zcela nebotanicky "fuj to je blivajs" a když jsem si představila, jak se ten tlustej šťavnatej stonek rozplácává mezi novinama v těch jeho deskách, tak jsem s ním souhlasila. Ani nevím, jestli už ho vylisoval.
Šípková růže je půvabnej plevel, co je ho tady všude po kopcích plno a tam, kde se pasou krávy, jsou keře šípků zasazené v pečlivě okousané trávě jako solitéry v zahradách.
To je něha, co ?
Moje babička milovala kopretiny. Nějak se to dědí, protože pro ně máme v tý rodový linii slabost všechny. Kdysi jsem je trhala do vázy. Teď mě to nějak neláká. Připravila bych je o déšť a o motýly.
Tyhle rostou před tím mým novým lesem.
Tady nevím. Myslím si, že tahle kytka je nějaký druh omanu, ale jistá si nejsem. Nacházím ji na suchých loukách, kde je hodně slunce a vypadá prostě nádherně.
Tak třeba bude vědět někdo jinej ...
Tmavě zelený šál jsem pod dojmem z toho listoví všude kolem uháčkovala překvapivě rychle, přestože nad předlohou jsem si myslela, že se s tím budu motat ještě na vánoce.
Našla jsem ji na ruským webu (tu předlohu) a když se do něj zavinu, je to takové slovanské :-)
Fotka je s nezbytnou dekorací. Krátce nato dekorace usoudila, že je mnohem zábavnější vletět do toho s rozběhem a s vytaženýma drápama, načež jí byl šál odebrán.
