V sobotu jsem se do vlakem do Prahy vypravila, jak jsem slíbila, ale bez sárí, protože počasí poránu vypadalo tak na začátek října a to nevím, co bych si s těma závojema počala. Měla jsem trochu vztek, protože po celotýdenním paření se v kanclu si snad člověk trochu toho slunce na výletě zaslouží. A měla jsem radost, kterou mám vždycky, když se vlakem vydám sama někam.
Praha byla zacpaná turisty, autama a suvenýrama, šla jsem si tedy rychle po svých.
Po svých znamenalo tentokrát lelkovat na letošním RefuFestu, poslouchat, pokecat, pobejt a pak se přesunout na krátké setkání se sáríholičkami v muzeu, které oblečení nešidily, protože se vyčasilo, shlédnout s nimi taneček a zase vykmitnout na vlak, protože jsem z toho relaxování byla utahaná jako kotě. Bylo velmi příjemné být projednou v celé skupině stejně postižených žen a ze silnější pozice tak čelit nechápavým pohledům, které si zjevně nebyly jisté, jestli ty zářivě oděné bytosti nebudou utajeným bodem programu.
Vrátila jsem se z výletu plná zážitků, s vyšívaným afghánským šátkem, ke kterému mám velmi speciální vztah a s nutkavou potřebou to všechno sdělit, takže to oba moji muži zase jednou schytali.
