V sobotu se na opraveném a velmi úpravném vodním hradě v Budyni nad Ohří konala tradiční soutěžní přehlídka šermířských skupin. Jela jsem tam s Ondrou a jeho spolušermířem Pepkem na čumendu. Krátce po deváté už nebylo skoro kam zaparkovat, protože Budyně je malé městečko s malým náměstíčkem, ale Pepek to tam znal a našel místo u zdi. Moje dítě žehralo, že není zvyklý platit vstupný a divilo se, kolik to stojí, protože jako vystupující účastník na podobných akcích nemá o takových věcech ani páru. No ale moc ho to bolet nemuselo, protože jsem to stejně zatáhla já. Alespoň je v obraze.
Program byl nabitý a když jsem si chtěla zajít na kafe, musela jsem prostě nějaké vystoupení oželet.
Byli v něm, pochopitelně, šermíři kostlivec
muži v sukních bojovníci Kendó
Valkýry a divokej mejdan ve Valhale
a též porota (odborná), diváci, hudebníci, sokolník s ptákama, kteří už toho ten den měli dost, nepostradatelní stánkaři a chvílemi stíhačky z nedalekého leteckého dne.
Kvalita vystoupení byla vcelku hodně dobrá. Hodnocení proběhlo ve čtyřech kategoriích (kaskadérství, šerm, historie, divadlo), což mi přišlo velmi spravedlivé, a ještě celkově a a o cenu diváků. Favorité z loňska nezklamali a na dalších pozicích bylo mě laické divačce někdy těžko vybrat. Bylo vidět, že účinkující se připravovali poctivě a případná škobrtnutí maskovali nasazením a zápalem. Osobně mám pro všechny jedno velké ocenění, a to je prostě nadšení, s jakým se někdo místo nesporně bezpečnějšího koukání na bednu vrhá do tak šílenýho podniku, jako je snaha vynést kůži na trh a pobavit zhýčkaného diváka.
Mužská část výpravy potkávala kamarády, navazovala kontakty a koukala znaleckým okem. Já potkala dívku v polosárí a přišlo mi líto, že jsem vzhledem k počasí musela zase nechat sárí doma, stejně jako Pepek žehral, že si nestihl oblíct svůj kostým Napoleonského vojáka. Škoda, byli bychom spolu s mým gotickým synem pěkná skupinka napříč historickým a geografickým spektrem.
Zase jsem byla utahaná jako kotě, ale to pikantní kuře, které nám Sanyn zatím doma upekl, mě skoro přivedlo k přesvědčení, že ty moje sobotní útěky z domova a přenechání kuchyně mé mužské polovičce mají něco do sebe.
