Včera ráno se mi stala zvláštní věc. Zdálo se mi, jak jdu se svým synem naší ulicí a přitom telefonuju se Sanynem. Najednou slyším vyzváněcí melodii, jako když mi volá syn. Ještě jsem se v duchu podivila jak je to možné a proč mi volá, když jde vedle mě, když vtom jsem se probudila, na nočním stolku vyhrával mobil a sen byl pryč. Volalo mi moje dítě, které vypomáhá na koňáckém táboře a myslelo si, že v sedm už budu v práci. Zlatý prázdniny, kdy se neřeší pracovní a nepracovní dny. Napůl v polospánku jsem ho poslouchala a pak upadla zpátky do snění.
Můj syn mi telefonuje často. Kdykoliv jede někam ven, z bitevních víkendovek, při návratu ze stájí, když čeká na přestup, z vlaku, ze stanu, z cizích náměstí. Vypráví mi, co dělá, jak to tam vypadá, co se tam děje, jaké má jídlo a spaní, jaké potkal lidi a tak. Říkávám si, jestli se nudí a potřebuje zabít čas, nebo jestli mi to tak rád vypráví. Po návratu obvykle přijde nášup.
A já ho nikdy nepřeruším. Přicházím o kusy filmů, odkládám knížky a sluchátka. Nemám to srdce ho utnout a poslat pryč nebo říct ať neotravuje, protože to mi prostě nepřeleze přes jazyk. Nic z těch věcí, co se pořád musí dělat a virtuálních a jiných zábav mi totiž v tu chvíli nepřijde důležitější, než to vyprávění. Protože to už si nikdy nebudu moct pustit znova ani se k němu vrátit. Uvědomuju si čím dál víc, jak běží čas, a jak se naše cesty pomalu rozdělují. A tak si střádám tyhle chvíle, kdy jsme spolu a mezi námi nit hovoru, vychutnávám si to vzájemné proudění a ten pocit z něj mi zůstává ještě dlouho potom.
Malichernostmi jsem si v minulosti zaplácala život dost.
