Prsteny jsou zvláštní. Nosíme je na těle, stávají se lehce naší součástí. Někdo si je bere jen příležitostně, někdo je odkládá hned po příchodu domů, někdo na noc, někdo vůbec. Někdo je nenosí. Jsou opředené symbolikou, kouzla a tajemství do nich vkládaná přetrvávají věky. Jsou v tisících písní a příběhů a snech. Darujeme si je, vzájemně navlékáme, věštíme s nimi a rozruší nás jejich ztráta. Jakoby ten malý kroužek byl bránou do jiného světa, kde se dějí zázraky.
Gomba a s ním jiní shromáždili a ukázali ty svoje. Slíbila jsem, že se přidám.
Mám je ráda všechny, nezávisle na hodnotě peněžní, protože ta u nich nějakým způsobem téměř okamžitě ztrácí smysl.
Čtyři zlaté nosím neustále. Tři z nich jsem dostala od svého muže. Jeden od bývalého partnera. Ztratila jsem ho a asi po dvou letech ho našel můj muž pod pračkou. Takže nakonec mám vlastně od něj i ten.
Ten z mědi s velkým kusem červeného skla mám z historiské bitvy pod Řípem. Patří k němu stejně masivní přívěšek. Strašně ráda se ho dotýkám.
Prstýnek s půlměsíci jsem si koupila kdysi v náhlém pohnutí mysli. Mění barvy v závislosti na teplotě. Hračka pro děti. A bláznivé ženské.
Ty dva vpředu jsou spojené s náramkem ozdobným pásem, který zdobí hřbet ruky. Modrý mi vybral Sanyn k tmavomodrému sárí na promoci.
Příležitostně si opatřuji a zase ztrácím prstýnky na nohu.
A někdy to všechno sundám a vychutnávám volnost nahých rukou a vystavuji slunci úzké bílé kroužky ...
