Ko?kopes

Ale kdeže ...

Nikdy jsem neměla psa. Ani malinkatýho. Nikdy jsem po něm ani netoužila. Ne, že bych proti nim něco měla, to vůbec, pokud teda oni nemají něco proti mně. Akorát od malička tíhnu ke kočičí nátuře a když se to tak vezme, svým způsobem mi vyhovuje i u lidí. Mám raději odstup a příležitostné nečekané záchvaty vášně, než otrocké následování a láskyplnou poslušnost. Od nikoho ji nechci a taky ji nikomu nevěnuji.

Tak se tedy obklopuji kočkami, s nadšením snáším jejich rozmary a ochotně za nimi dolízám, což bych měla jim rozhodně za zlý.

Jenže teď na mě došlo a stalo se něco, čeho bych se nikdy nenadála a nezbývá, než se s tím vyrovnat. Kočka Zvířka, to divoké, nezávislé stvoření, živel a neklid, postrach vrabčáků a papírových krabic, aportuje kuličku. Obyčejnou, papírovou.

Přišlo to náhle a nejspíš neúmyslně z obou stran. Ona ty kuličky miluje. Stačí zašustit papírem v dlani a přiřítí se odkudkoliv, připravená vystartovat, sotva kulička vyletí. Pokračování už je ovšem jenom na ní, pokud teda házeč nepřekoná vrozenou lenost a není ochoten lítat s ní po bytě a sbírat a házet pořád dokola. Zpočátku kuličky jenom přenášela sem tam, tiše si u toho broukala a my pak je pak nacházeli v botách, pod stolem a v posteli.

Jednou večer jsem takhle hodila a vůbec neměla v úmyslu vstávat. Zvířka si svůj úlovek chvíli fackovala po kuchyni, pak ho vzala do tlamy a přinesla ho ke mně. Tam ho upustila na zem a tiše na něj koukala. Zaradovala jsem se, že ji můžu potěšit hrou, aniž bych zvedla zadek z pohovky a hodila papírek znovu. Zvířka vyletěla a za chvíli u mě seděla zas, kuličku úhledně položenou u mý nohy. Myslím, že v tu chvíli mi ještě plně nedocházel dosah toho, co se děje.

Dopadlo to tak, že teď kuličku přinese klidně patnáckrát za sebou, odloží ji, případně mi ji vyplivne přímo do dlaně a čeká. A já házím, protože to stvoření z toho má nepokrytou radost. Je fakt, že na nějaké "Aport" ji nenachytám a když se jí nechce, tak na všechny házeče klidně hodí bobek (obrazně). Vše je plně v její režii. Takže vlastně neposlouchá ona mě, ale já jí, což je v pořádku.

Rovnováha světa zůstává zachována.

 

 

 

Přečteno 1190x
 
Komentáře