Jsme se Sanynem sami doma. Můj syn žije od začátku prázdnin ma letním táboře. Stará se tam o kobylky, na kterých se děti z děcáků učí jezdit a všelijak blbnout a sám si při tom piluje své jezdecké umění, aby byl příští sezónu plnohodnotným jízdním členem své squadry.
Přijíždí jednou za čtrnáct dnů na víkend. Vybalí z krosny velký černý pytel plný podezřele vypadajícího oblečení, které urychleně přemisťuju do pračky a po celou dobu přesunu preventivně nedýchám. Nají se, normálně, neb kuchařka na táboře je prý excelentní a z její ruky pozře dokonce i houby, ke kterým doma přistupuje jako ke smrtelné nákaze. Několikrát se vykoupe, i do zásoby, na táboře teče jen vlažná voda. Projede poštu, posedí si u počítače. Vysype na mě obvyklé množství zážitků, historek, informací a nových zkušeností. Postěžuje si, že máme doma moc uzavřeného prostoru a malá zvířata, sbalí sotva usušené oblečení a zase odfrčí.
A pak mi občas zavolá.
A my si slaměníme. Prožíváme tiché večery, nikam moc nespěcháme a nelámeme si hlavu s jídlem. Tak nějak si v tom lebedíme. Teda ne že bych se na své dítě netěšila.
Ale vono má všechno něco do sebe ...
