Jako předzvěst barevného bláznění podzimu byl tenhle víkend.
V sobotu setkání sáríholiček v matičce Praze, kdy přes pečlivé plánování (abysme nevypadaly všecky stejně, že) bylo šest z deseti posedlých žen oděno do všech odstínů červeni a oranže, což bylo ovšem nádherné. Atmosféra byla nezapomenutelná a exhibicionista by nad takovou akcí zajásal.
Neuvěřitelně barevné ženy jsou ve skupině ještě více nepřehlédnutelné, než jednotlivě, nehledě na to, že jsou po celou dobu poněkud rozjívené, rozesmáté, hlučné. Neustále hovoří, smějí se, fotí se, pózují v zahradách a na širokých schodištích a proud turistů je obtéká, ohlíží se a dokola fotografuje a občas někdo zůstane prostě "štajf". Ženy laškují s číšníkem, ochotně pózují a odpovídají na všechny dotazy (ne, nejsme divadlo, ne, nejsme sekta ani hnutí, jsme marnivé a zblázněné do pruhu látky :)) a ovšem s grácií přijímají všechny komplimenty. Odhazují všechnu umírněnost, pořádek a řád a energie bláznivé radosti z nich stoupá a mísí se se slunečními paprsky a s vůní květin, protože s tím vším jsou v tu chvíli spojené. A pozdě večer, unavené a uondané nemůžou usnout, protože mysl se odmítá do zajetého vrátit.
A zatímco se v neděli ucourané a vyprané sárí sušilo na lodžii, kde zabere celou polovinu šňůrového prostoru, bublal na sporáku hrnec a v něm se střídala oranžová, rudá, hnědá, protože dorazil balíček od maminky a v něm místo buchet tři metry bavlny jemné jako vánek, takové, která po změknutí měkce hladí kůži a hodí se tak akorát na dhupattu, k níž sukně už je hotová. Ani píď nepřišla nazmar, z odstřižků jsou batikované šálky.
Šedá prostě není moje gusto.
Barevné ženy v zahradě
