Zaznamenala jsem v blogosféře bouřlivě i melancholicky a jinak prožívaný začátek školního roku a překvapeně si uvědomila, že mě ta atmosféra nějak míjí. Tak to samozřejmě nebylo vždycky. I u nás kdysi s prvním závanem chladného větru nastupovalo období pastelek, penálu, obalů a poslední zapomenuté svačiny, objevené ve stádiu, kdy by sir Flemming plesal. Mírně horečnaté pobíhání po papírnictvích, studování seznamů a rozvrhů, kompletování pomůcek a věcí na tělocvik. Byla jsem z toho vždycky trochu nervózní a nevím, jestli pohodově laxní přístup mého syna k tomu přispíval nebo naopak.
Je to pryč. Dítě vyrostlo a osamostatnilo se. Letošní školní rok jsme zahájili diskuzí na téma nezbytnosti dokončení středního vzdělání i pro někoho, kdo se míní do důchodu natřásat v sedle, podloženou filozofickými příspěvky na téma "nikdy nevíš, co se může (nedejbože) stát". Našli jsme kompromis, který spočívá ve střídavém pobytu doma a na ranči a dojíždění do školy a to přineslo řadu záležitostí, které momentálně průběžně řešíme - spojení a co možná nejúspornější produkt Českých drah (nějak jsem čekala k pravidelným zákazníkům vstřícnější přístup, no nic), praktické věci kolem ubytování a stravování, časový harmonogram vůbec a možnosti ívépé, což se zove individuální studijní plán. Místo shánění obalů se probírám papírama, vypisuju a podepisuju formuláře, dokola diskutujeme o tom a onom.
Zapomenutá svačina se letos nekoná a učebnice si výhodným výměnným obchodem syn obstaral sám. Jinak kromě sešitů nic moc nepotřebuje. Nějak mívám pocit, že dlouhodobým pobytem v přírodě se počet používaných předmětů i v jiných oblastech života snižuje na nezbytné minimum. Místo trendy oblečků kupujeme flanelový košile a pevný boty. Jako starostlivá matka mu kladu na srdce, že mezi pobyt ve stáji a ve škole se musí vejít něco jako koupel. Aby se nestal obětí sociálního vyloučení.
Slaďujeme se v novém rytmu. To je tedy tohle naše září.
