Někdy před dvěma týdny, hned po tom, co jsem si jakž takž srovnala bolavý záda z výletu do Olomouce, mi oznámila chefka, že za týden spolu jedeme na jakousi konferenci do Karviné. Zatmělo se mi před očima a kula jsem temné scénáře, protože představa dalšího půldne stráveného v autě mi vzhledem ke stavu těch zad připadala děsivá. Nicméně ve středu jsme se vydaly všanc služebnímu šoférovi a vstříc novým zážitkům.
Cíl cesty, konference, byla celkem o ničem, jak už to někdy bývá a světlo do mých úvah, co tam vlastně děláme, vnesla chefka hned druhý den sdělením, jak to bude fajn, že si konečně v Polsku koupí ty kytice na hroby. Nesedět v tu chvíli pevně zaklíněná v nepohodlné sedačce konferenčního sálu, asi bych upadla. No ale už jsme byly tam, odpoledne jsme prošmějdily fryštátský zámek, který je normálně přímo na náměstí a opět mě dostala ta neuvěřitelná čistota a vzdušnost klasicistních tvarů, přestože jinak jsem spíš na křivky a obloučky, než na přímky a rohy. Večer jsem se na rautu najedla krevet, který mi moc nechutnaly a masem, po kterým jsem nemohla spát. Na cestě zpět do penziónu jsme zabloudili a zpoza stromů se před námi najednou vynořila osvětlená budova dolu Darkov, která působila skoro přízračně. Ale to už jsem myslela jenom na to, že potřebuju velmi nutně ...
Druhý konferenční den jsme tedy zakončily o přestávce z důvodu plánovaného výletu za hranice všedních dnů. Jestli jsem si myslela, že je to hned vedle a bude to rychle odbyté, tak jsem se spletla, protože chefka znala evidentně jen jednu cestu a šofér jel jinou, takže jsme pak skoro hodinu jezdili sem a tam po Czieszine a dotazovali se nebohých domorodců na cestu. Zaslíbené místo hojnosti bylo u řeky, která tvořila přirozenou hranici, ve které si volně ze státu do státu plavaly ryby. Místo bylo plné stánků, namačkaných jeden na druhý a v těch stáncích se opakovalo dokola stejné zboží jako podle kopíráku a pohodoví poláci se svým "Prose bardzo" nám nabízeli svoje kabáty, boty, nádobí, beraní kůže a nakládaný ryby. Ty ryby jsem si koupila, protože ty můžu vždycky a nelitovala jsem, hned jsme je pak doma otevřeli a už tam z toho kila deset zbývá jenom trošku na dně. No ale že by to stálo za tu cestu ...
Nakonec došlo i na kytice. O dvě hodiny později jsme se vymotali z Czieszina i z Těšína, kufr a zadní sedačka přetékající obrovskými nesmrtelnými květy s mašlemi, takže jsme vypadali jako pojízdné krematorium, až mě napadla hříšná myšlenka, že kdyby do nás na neblaze proslulé D1 ťuknul kamiónek, mohli by to na nás hned položit ...
Chefka celé to počínání nakonec okomentovala slovy "blbý dušičky", z čehož jsem byla docela zmatená, protože když jsou tak blbý, proč potom celá tahle akce, že ? O mnohem vyšší estetické hodnotě květináče s normálníma maceškama nemluvě.
A pak už jme frčeli z těch míst, kde je někdy listí šmouhaté jakoby mourem, přes placatou Hanou a ostře doprava rovně domů. V osm večer si chefka vyložila kytice a já pak doma svoje skromný ryby, obložila jsem se kočkama a byla ráda, že jsem doma. A že vím, že do Polska jedině na výlet třeba do Krakova nebo do Varšavy, či do Horní Dolní nebo někam ke studenému moři, ale na nákupy teda nikdy.
