Jedeš na houby ? ptá se kolegyně a spiklenecky mrká, protože kdo letos nesbírá houby, jakoby nebyl. Houby jsou všude, od lesních tišin po trávník za kadibudkou, úspěšní sběrači už se ani nechlubí, protože úspěšní jsou všichni a nezbývá, než se trumfovat, kdo v houbách musel šlapat a kdo je měl nejblíž u prahu.
Houbařskou sezónu u nás zahájil můj syn, když našli při vyjížďce několik bedel, které byly tak obrovské, že je nešlo přehlédnout ani z úctyhodné výšky koňského hřbetu. Následovala poněkud krkolomná cesta, kdy každý člen skupinky držel v jedný ruce otěže a v druhý ruce bedlu, takže museli vypadat jako parta uctívačů Posvátných Hub těsně před rituální večeří.
Nás dva se Sanynem, zbytek rodiny, chřadnoucí v asfaltu velkoměsta, zazásobil houbami nejdříve kamarád, který je ve svém 1+1 nejspíš už neměl kam dávat. Jelikož sbírá rád, zkusil přemluvit i mého muže, že by to měl taky jako zkusit. Vyjedou si v týdnu, na dvě tři hodinky do lesa za město. Muž se bránil. Dlouholetá zkušenost ho naučila, že on houby prostě nenachází a jeho přítomnost v lese dokáže zmarnit veškerou snahu dokonce i ostatním houbařům. Nicméně když jsme do něj začali hučet oba s tím, že je nejlepší čas kletbu prolomit, nechal se ukecat a jel.
A tak ten den odpoledne ležely doma na kuchyňském stole houby, přepadávaly z mis a plechů, voněly a kočky je zvědavě očuchávaly. Tak jsem se k nim posadila s nožem v ruce a v mžiku se vrátila do dětství ...
Táta sbíral houby vášnivě rád. Na podzim nasál vůni z lesa, popadl svý dvě obrovský starý cestovní kabely, speciální v lese nalezený nožík a jel. Lesy kousek od nás byly smrkové, vlhké a tmavé. Měl v nich svoje místa. Nejradši jezdil sám a nesnášel lidi, kteří se v lesích pohybují po skupinkách a hlasitým halekáním se neustále vzájemně zpravují o momentálním stavu věcí.
Vracíval se navečer s taškama plnýma poddubáků, hříbků, kozáků, klouzků, modráků a lišek. Vyložil je obřadně na kuchyňský stůl, k vybraným houbám povyprávěl příběh a se slovy, že už má odpracováno, zmizel na pivo. My ženy jsme pak do noci seděly u toho stolu, čistily a krájely houby a utíraly z prstů rozmatlaný slimáky.
Speciální činností pak bylo krájení hub na sušení, kdy bylo třeba vyrobit co možná rovnoměrné jemné plátky, které se pečlivě skládaly na balicí papíry. Žádný chaos, ale struktura a řád byly na těch arších, takže by se nakouskované houby daly lehce a s přehledem znovu poskládat a běda tomu, kdo se na to vykašlal. Archy pak několik dní ležely všude v bytě, mezi nima cestičky, a vzduch byl plný té speciální vůně. A jedli jsme houbovku, smaženici, houbový řízky a placky a bylo nám z toho těžko, jenže jsme to milovali.
Teď už houby nesuším. Ani moc nemám kde, po bytě se pohybuje volně zvěř a strká packy do všeho, a tak radši porce podušených hub skladuju v mrazáku. No ale tu houbovou hostinu si děláme dál a houbovka, kterou jsem uvařila v sobotu stylem "přiměřeně od oka byla vy-ni-ka-jí-cí ...
