Náhodou jsem tuhle v administraci padla okem na svůj třičtvrtě roku starý článek o freeform háčkování a uvědomila si, že vlastně nemá vyústění, teda kromě toho, že jsem stále divnější, ale to je v rovině nehmatatelné. Kdežto ten šál, co leží ladně pohozen na křesílku v ložnici, pokud mi zrovna nehřeje ramena a pak se neválí neladně pohozený v obýváku, ten hmatatelný je, tak jako příjemně, jak už věci ručně umotané bývají, měkce a trochu hrubě.
Dokončila jsem ho někdy na jaře. Ona ta práce na něm byla dost nárazová, období posedlého háčkování střídalo období, kdy měsíc ležel v košíku a neměla jsem chuť ani úmysl na něj sáhnout. To bylo v době věcí smutných, kdy jsem nutně potřebovala pracovat na věcech, které mají řád a tím řádem se nechat vést, dokud těžké časy neskončí. Ve chvíli, kdy jsem zase sáhla po klubíčkách, bylo jisté, že bude dobře.
Nakonec jsem zjistila, že nejtěžší na celé téhle práci je zřejmě udržet tvar. Dílky z různých tlouštěk a tvary jenom přibližně do sebe zapadající mají tendenci se všelijak kroutit, krčit a natahovat, takže se to celé občas vlní a chová po svém. Dokončovala jsem na zemi s rozloženou prací před sebou, což už mi teda moc nejde a nakonec to opatrně napařila.
K tomu šálu se mi váže taková radost z blbnutí a volnosti. Když ho mám na sobě, furt si s ním hraju a bezmyšlenkovitě strkám prsty do dírek.
V košíku teď na dně leží nekolik tyrkysových trychtýřků a koleček. Jako zárodky, kdyby něco ...
